K pochopení vzniku a vývoje českého dětského lékařství je nutno zmínit, že v Praze bylo zvykem neumísťovat kojence a starší děti v jednom ústavu. Praha totiž měla nalezinec – jeden z nejstarších v Evropě – a do něho byli přijímáni pouze novorozenci a kojenci do stáří 1 roku. Jednalo se o děti odložené, sirotky, nebo o děti tajně porozené v porodnici spojené s nalezincem. Většinou to tedy byly děti zdravé, ovšem vzhledem tehdejším nulovým znalostem o šíření přenosných nemocí byla v nalezinci vysoká úmrtnost. Starší děti tam přijímány být nesměly, v případě potřeby byly léčeny spolu s dospělými. Ani výuka lékařství nebrala příliš v úvahu rozdílnost dětských a dospělých pacientů. Až 22. února 1821 vyšel dekret upravující výuku dětského lékařství (a psychiatrie). To se i nadále přednášelo v rámci tzv. speciální terapie vnitřních nemocí, ale jeho klinická výuka se měla nově konat odděleně v nalezinci.
Původní pražský Nalezinec byl v tak zvaném Vlašském špitále pod Jánským vrškem ve Vlašské ulici na Malé Straně.
V 16. století (1573) se Vlaši žijící v Praze sdružili do Italské kongregace.
Nanebevzetí Panny Marie při Vlašské kapli v nynější Karlově ulici ve Starém Městě pražském, aby zajistili podporu a ochranu všem chudým, ale především opuštěným a osiřelým dětem. Roku 1602 zakoupili dům ve Vlašské ulici č.p. 335/III pod Jánským vrškem na Menším městě pražském od stavitele Dominika de Bossi, který jej již v r. 1600 vyměnil s Lorenzem Ryzpuegerem se záměrem vybudovat zde špitál. Budova ležela na pomezí jurisdikce sv. Jana v Oboře a strahovské kanonie, které od sebe oddělovala vodoteč – příčina nepravidelnosti dispozice areálu. Císař svým listem z r. 1608 osvobodil špitál od „všelijakých berní a sbírek zemských“ a kongregaci bylo povoleno vykupovat další nemovitosti potřebné k rozšíření špitálu a přijímat dary a odkazy. V roce 1608 byla rovněž zahájena výstavba kostela, na jehož stavbě se podílel Domenico de Bossi (zemř. před 1628), Pietro della Pasquina a snad i Domenico Barifis (zemř. 1647). Kapli zasvěcenou P. Marii Nanebevzaté a sv. Karlu Boromejskému si Vlaši postavili v letech 1611 – 17, vysvěcena byla pražským arcibiskupem Janem Lobeliem 23. 7. 1617. Roku 1612 byla získána zahrada a císař Matyáš věnoval stavební dříví, 15.000 cihel a 15 povozů vápna. Císařovna Anna r. 1618 založila nadaci s pravidelným důchodem 500 zlatých ročně. Roku 1622 byla přistavěna škola a r. 1643 byla rozšířena kaple tak, aby zde mohly být konány bohoslužby. Ve sklepě špitálu byl v r. 1644 zřízen pivovar, pivo se v něm vystavovalo jen jednou týdně a bylo určeno pouze k potěše špitálníků. V r. 1654 přikoupil špitál část zahrady ke zřízení hřbitova a přistavění dalšího traktu, čímž špitál získal svou čtvercovou dispozici kolem nádherného arkádového dvora. Roku 1724 byl ke zrušen pivovar (dům nebyl právovárečným) a v té době také došlo ke vzniku dnešního průčelí ve vrcholně barokní úpravě od Bartolomea Scottiho. Ve 2. pol. 18. stol. zde byla zřízena přádelní škola, která byla velmi úspěšná a brzy se konstituovala jako manufaktura. V r. 1780 byl do objektu zaveden vodovod z Hradu. V čele úředníků a ostatních zaměstnanců špitálu (ošetřovatelé a ošetřovatelky, kněz, vychovatelé a učitelé apod.) stál správce, který bydlel ve špitálu, staral se o hospodářský chod ústavu a podával o něm pravidelné zprávy kongregaci.
V posledním čtvrtstoletí před svým zrušením v roce 1789 patřil špitál k nejbohatším a nejvýznamnějším ústavům svého druhu v Čechách a jako jeden z mála plnil od 70. let funkci jak zdravotnického, tak sociálního i výchovného zařízení. Vlašský špitál, zpočátku jen nemocnice a útulek pro chudé, fungoval velmi brzy jako nalezinec a sirotčinec a v poslední fázi své existence také jako porodnice s dvaceti postelemi a třemi porodními lůžky.
Od 60. let byl špitál povinen dodávat těla zemřelým k demonstračním pitvám na lékařské fakultě a od poloviny 80. let zde probíhaly demonstrace z praktického porodnictví pro budoucí lékaře i porodní báby, které ohlašoval H. J. Ruth (1731 – 1797). Bezplatně rodící ženy se musely podvolit demonstracím při výuce mediků i porodních asistentek. Špitál se tak stal i místem klinické výuky medicíny. Byl přímým předchůdcem pražského nalezince zřízeného za josefínských reforem a nepřímým předchůdcem dětské nemocnice.
V r. 1789, za vlády Josefa II došlo v rámci reforem veřejného zdravotnictví ke zrušení špitálu a sirotčince. V době zrušení bylo ve špitále 83 chudých a 716 sirotků, pracujících v manufaktuře, z nichž však jen část v areálu bydlela. Poslední sirotci opustili špitál v srpnu 1789. Budova a veškerý rozsáhlý majetek byly zestátněny a péče o ně svěřena ředitelství Správy církevních zařízení. Budovy byla o tři roky později prodána soukromé osobě.
V současné době je v areálu Italské kulturní středisko.
Protože ústav nestačil potřebě a zejména časté vraždy dětí převážně svobodných matek přiměly císařovnu Marii Terezii k rozhodnutí, že r. 1762 nařídila zřídit zvláštní dům, kde by těhotné nalezly útulek. Po tom, co hraběnka Augusta Kinská z Vychnic a Tetova odkázala k těmto účelům 50 000 a svobodný pán Minettim daroval velkostatky Jeníkov a Branžov na Čáslavsku a hrabě Deym statek Viklantice, bylo zakoupeno několik domů v Soukenické ulici (dnes zde stojí nájemní domy z let 1935-36 č.p. 1187 a 2060/II) ke zřízení porodnice a nalezince (1765-66). Protože však peníze nestačily, bylo v roce 1776 provedeno sloučení s Vlašským špitálem, a r. 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí – ten měl příjem 900 zlatých ročně „z požaté trávy a z chovu bourců na morušových stromech hojně pěstovaných na pražských hradbách“. Jeho velká vzdálenost od Vlašského špitálu však činila potíže a bylo žádoucí spojení porodnice a nalezince s Vlašským špitálem. Proto byl v r. 1777 zakoupen sousední dům č.p. 321/III nazývaný „U dvou zlatých lvů“ (též Martinický, Piccolominský, Šporkův palác, později sirotčinec) ve Šporkově ulici č. 12 na Jánském vršku, ve kterém byla zřízena dobře vybavená porodnice.